Přiznávám to, jsem posera. I když jsem velká holka (nemyšleno metaforicky, mám metr osmdesát), tak už odmalička trpím obsesí, že každý pavouk na celé planetě netouží po ničem jiném, než mi skočit po krku. Nejsem debil. Vím, jak iracionálně to zní. Přesto, když spatřím osminohého kamaráda, předvedu hotový Irský tanec (vykopávání nohama, ruce za zády) provázený netradičně operou. Slzy, které však u tohoto kulturního kousku publikum roní, nejsou dojetí, ale smíchu.
Jenže já si nemůžu pomoct. Všechno, co má dlouhé, hubené a křivé nohy (něco jako já ve čtvrté třídě) na mě prostě působí děsivěji než Fredie Kruger.
Situace se povážlivě zhoršila, když jsem se přestěhovala do bytu, jenž je hojně obehnán stromy. Už od prvního léta si připadám, jak v biblickém příběhu, kterak bůh seslal na Egypt sedm pohrom. První léto jsem čelila ofenzivnímu náletu berušek. Pf, pro začátečníky. Jsou pomalé, malé a ke všemu čínské. Schytaly to za každého totalitního vůdce a ftaláty v dětských hračkách.
Druhé léto náš byt zamořily kobylky. Level pro pokročilé. Některé byly obrovské, až podobné vrtulníku. Přiznávám, propadla jsem malomyslnosti a byť na to nejsem pyšná, jeden večer jsem tiše rezignovala s tím, že jim přenechám ložnici a půjdu na gauč...v nouzi však poznáš přítele, především toho čtyřnohého. V mém případě se jednalo o hrdinu číslo jedna v mém životě - kocour Miko Jaroš Veliký, který v kauze kobylky dostál svému jménu. Ráno se nad nimi tyčil jako bůh pomsty. A já jsem nemohla být pyšnější.
Toto léto je však zatěžkávací zkouškou. Každý roh zdobí sekáč na své vlastní pavučině. Pokusů se jich zbavit bylo několik. Všechny tak katastrofálně selhaly, že v tuto chvíli můžu svatosvatě slíbit jen jedno - už se v životě nepodívám na Spidermanna.
"V tomhle mi musíš pomoct," znělo nekompromisně směrem k mému partnerovi. Ten ovšem zůstal věren heslu nehaš, co tě nepálí. Z nalepovacích síťek do okna nám udělal černé dírkované záclonky, za které by se v pokojíčku nemusel stydět ani Drákula. Pak přišel s nápadem, že je prostě vysaje. Ha, nenechám se převézt! Už odmala vím, že z vysavače pavouci vylezou zpátky a půjdou po vás. Stejně jako v případě, když je spláchnete do odtoku.
"Je to nevyhnutelné. Musíš pro mě zabít." Ani tuto větu nebral vážně, a prostě jednoho z tisíce vzal, zamáčkl ho záchodovým papírem a hodil do koše zcela ignorujíc fakt, že se s těma jeho divnýma nohama může poskládat zase dohromady. Ostatní pro mě z doposud neznámých důvodů omilostnil. Jenže se není čemu divit. Je to Křižák, s velkým K a do vlastních řad se zkrátka nestřílí. Někdy si prostě sama nabíhám na nůž.